14. 2. 2019 | Petr Žák
Tento článek jsem se rozhodl napsat jako reakci na článek zveřejněný na tn.cz s názvem: „Ukažte mi tašku,“ chce ochranka po zákaznících. Má na to právo?
V tomto článku se k problematice kontrol zákazníků a řešení krádeží v obchodních řetězcích vyjadřuje prezident Asociace soukromých bezpečnostních služeb Jiří Kameník, a to dle mého názoru velice nešťastně a nepřesně.
Problematikou bezpečnostních služeb se zabývám od roku 2003, kdy jsem několik let pracoval také na pozici tzv. obchodního detektiva, takže mám s činností ostrahy majetku a osob v obchodních řetězcích bohaté osobní zkušenosti. V současnosti působím jako lektor odborných kurzů v oblasti bezpečnosti a také jako zkušební komisař (autorizovaný zástupce) pro profesní kvalifikaci Strážný. Ve zkoušce odborné způsobilosti k této kvalifikaci jsou přímo typové příklady k řešení situace, kdy se zákazník snaží pronést zboží bez zaplacení. Proto bych rád uvedl svůj názor na tuto problematiku.
Pravomoci pracovníka ostrahy nejsou v České republice zatím žádným zvláštním zákonem o bezpečnostní činnosti upraveny, strážný při své činnosti využívá jiné obecné právní předpisy. To znamená, že má v podstatě stejná práva jako kterýkoli jiný občan. Společnost, která prodejnu provozuje, si najme bezpečnostní službu, aby chránila její majetek. Uzavřením smlouvy o poskytování služeb ostrahy majetku a osob deleguje tuto činnost na zaměstnance bezpečnostní služby.
Ti by měli splňovat podmínky odborné způsobilosti podle živnostenského zákona. Na konkrétní prodejně se řídí směrnicí pro výkon služby, která určuje povinnosti strážného. Tato směrnice musí být v souladu s právními předpisy ČR. Směrnice mimo jiné určuje, jakým způsobem má strážný řešit krádeže zákazníků. Tyto postupy se obvykle liší podle druhu prodejny a jejího vlastníka. V praxi se můžeme setkat s případy od striktního požadavku řešit každý přestupek s policií až po postupy, kdy strážný při náznaku sebemenšího odporu zákazníka nemá situaci dál řešit, a to ani za cenu ztráty zboží. Za tímto druhým extrémem může být buď přehnaný „prozákaznický“ přístup nebo strach ze soudních sporů v důsledku špatně provedeného zásahu.
Jaký je tedy správný postup? V případě, že má strážný podezření na krádež zboží, může zákazníka požádat, aby se podrobil kontrole. Jde tedy o požadavek na kontrolu, nikoli právo. Pokud zákazník odmítne, strážný se nesmí kontroly domáhat. Strážný tedy nemá žádnou zvláštní pravomoc, kterou by si mohl kontrolu vynutit a může tedy zákazníka pouze slušně požádat.
Tady si dovolím upozornit, že strážný by měl ke kontrole přistoupit jen v případě, kdy si je naprosto jistý, že zákazník má u sebe zboží, které nezaplatil. To znamená, že buď zákazníka přímo viděl, že si zboží ukryl, nebo v ideálním případě je toto schopen prokázat kamerovým záznamem. Je nutné, aby zákazníka, který si zboží na prodejní ploše někam ukryje, měl neustále pod dozorem a měl naprostou jistotu, že zboží má u sebe i po průchodu pokladní čarou, kdy je evidentní, že zboží nezaplatí. Často se ovšem stává, že si zloděj detektiva všimne a zboží před průchodem pokladnami někam odhodí nebo předá komplici, a strážný pak může mít při kontrole sám velký problém, obzvlášť pokud si ji nějakým způsobem vynutí a následně žádné nezaplacené zboží nenajde. Stejně tak je nepřípustné řešit ukrytí zboží zákazníkem ještě v prostoru prodejny. Strážný musí podezření z krádeže vždy řešit až po průchodu pokladnami, kdy je evidentní, že zboží nebylo zaplaceno.
Pokud zákazník ke kontrole svolí a strážný nezaplacené zboží najde, zákazník se dopustil minimálně přestupku krádeže podle § 8 odst. 1. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Kvalifikace tohoto skutku se odvíjí od hodnoty zboží a dalších okolností, které definuje zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Limit škody, kdy se jedná ještě o přestupek, určuje pojem „škoda nikoli nepatrná“ (podle § 138 trestního zákoníku), v penězích se jedná o částku do 5.000 Kč. Trestný čin krádeže je popsán v § 205 trestního zákoníku, konkrétně odst. 1 písm. a). Toto ustanovení říká, že kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou, dopustí se trestného činu krádeže.
Trestného činu se však osoba dopustí vždy, nezávisle na výši způsobené škody, pokud se bezprostředně po činu pokusí uchovat si věc násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí nebo pokud by byl pachatel za takový čin v posledních třech letech odsouzen nebo potrestán. Podmínek, kdy se vždy jedná o trestný čin nezávisle na výši škody je samozřejmě více, uvedl jsem pouze tyto dvě pro potřeby našeho tématu.
Pokud zákazník nebude s kontrolou souhlasit a strážný si je jistý, že zákazník má věc u sebe, může využít několik nástrojů, které mu poskytuje platná legislativa. Jak jsem již zmínil, doposud neexistuje zákon o bezpečnostní činnosti, tyto nástroje tedy vycházejí z práv, která má kterýkoli jiný občan.
- Omezení osobní svobody podle ustanovení 76 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu.
Cituji: „Osobní svobodu osoby, která byla přistižena při trestném činu nebo bezprostředně poté, smí omezit kdokoli, pokud je to nutné ke zjištění její totožnosti, k zamezení útěku nebo k zajištění důkazů. Je však povinen tuto osobu předat ihned policejnímu orgánu; příslušníka ozbrojených sil může též předat nejbližšímu útvaru ozbrojených sil nebo správci posádky. Nelze-li takovou osobu ihned předat, je třeba některému z uvedených orgánů omezení osobní svobody bez odkladu oznámit.“
Toto právo má strážný v případě trestného činu, tedy u zboží v hodnotě nad 5.000 Kč nebo při splnění podmínek uvedených v § 205 trestního zákoníku.
Co však dělat v případě, že ukradené zboží je nižší hodnoty, zákazník nebyl nikdy za podobné protiprávní jednání potrestán a nesnaží se uchovat si věc násilím?
Podle pana Kameníka by měl zákazník zboží vrátit a tím být z problému „venku“, resp. cituji: „Zadržet ho může jenom tehdy, jestliže sám zjistí, že spáchal trestný čin, v případě majetkovém to znamená, že musí odcizit zboží v hodnotě více než pět tisíc korun.“ Podle jeho vyjádření nemůže tedy strážný zasáhnout, pokud se nejedná o trestný čin. To je samozřejmě nesmysl a velmi mě udivuje, že toto tvrzení vyplodil bývalý kriminalista a prezident asociace, která sdružuje několik stovek či tisíc profesionálů z oblasti průmyslu komerční bezpečnosti.
V tomto případě budu vycházet ze soudní praxe Nejvyššího soudu a Nejvyššího správního soudu, která se postupně přiklonila k akceptování omezení osobní svobody i v situacích, kdy osoba spáchala pouze přestupek nebo třeba jen civilní delikt.
Podívejme se tedy na možnosti, jak může strážný postupovat v případě, že se zákazník dopustí pouze přestupku krádeže a odmítá spolupracovat.
- Svépomoc podle ustanovení 14 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Cituji: „Hrozí-li neoprávněný zásah do práva bezprostředně, může jej každý, kdo je takto ohrožen, odvrátit úsilím a prostředky, které se osobě v jeho postavení musí jevit vzhledem k okolnostem jako přiměřené. Směřuje-li však svépomoc jen k zajištění práva, které by bylo jinak zmařeno, musí se ten, kdo k ní přikročil, obrátit bez zbytečného odkladu na příslušný orgán veřejné moci.“
Toto ustanovení umožňuje strážnému řešit i drobné krádeže (hájí práva majitele obchodu), kdy způsobená škoda nedosahuje škody nikoli nepatrné, tedy 5.000 Kč. Samozřejmě musí jít o prokázanou krádež a strážný musí neprodleně přivolat Policii ČR.
Aplikaci tohoto ustanovení k ochraně proti krádeži, kdy hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, podrobně popisuje rozsudek Nejvyššího soudu pod spisovou značkou 8 Tdo 572/2006.
Zde uvádím argumentaci z rozsudku (zkráceno):
„Pracovníci bezpečnostní služby, v daném případě naplnili podmínky svémoci podle § 6 obč. zák., neboť tím, že přistihli obviněného při drobné krádeži zboží v obchodním domě, obviněný neoprávněně zasáhl do práv majitele tohoto obchodu, a pokud by nebyl zajištěn, hrozilo, že s odcizeným zbožím odejde. Ze všech těchto zjištění vyplývá, že pracovníci bezpečnostní služby se za prokázaných okolností k obviněnému chovali přiměřeně, neboť jej nejprve vyzvali, aby je následoval do služební místnosti. Zde obviněného pouze slovně vyzývali, aniž by jakékoliv konkrétní úkony konali, aby prokázal totožnost, a aby jim dobrovolně umožnil provedení osobní prohlídky. Je však vhodné poznamenat, že obviněnému bylo dáno na výběr, zda se dobrovolně podrobí osobní prohlídce nebo zda počká na příjezd Policie České republiky, přičemž z žádného provedeného důkazu nevyplývá, že by zamýšleli provést takovouto osobní prohlídku proti vůli obviněného anebo že by dokonce již činili jakékoli úkony směřující k vynucení si takové osobní prohlídky. Je proto zřejmé, že obviněný nebyl ze strany pracovníků bezpečnostní služby nikterak ve svých osobních právech omezen a postup ve vztahu k němu byl korektní, slušný a odpovídal podmínkám svémoci, jak má na mysli ustanovení § 6 obč. zák.“
Pouze doplním, že v textu usnesení je použito paragrafové znění občanského zákoníku platného v době vydání tohoto usnesení (17. května 2006), tedy § 6 zákona č. 40/1964 Sb. V novém občanském zákoníku je svépomoc definována podle § 14, odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb.
Z tohoto usnesení tedy vyplývá, že pokud je podezřelý z přestupku přistižen pracovníkem bezpečnostní služby při odcizení zboží, a je jím vyzván k prokázání totožnosti a umožnění provedení osobní prohlídky za účelem nalézt odcizené zboží, lze na věc použít ustanovení o svépomoci podle § 14 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.
Strážný může osobní prohlídku vykonat pouze s výslovným souhlasem kontrolovaného, přičemž osobní prohlídku vykonává vždy osoba stejného pohlaví. Já osobně doporučuji nechat tuto prohlídku na Policii ČR a je i dost pravděpodobné, že pokud má zákazník problém s výzvou ke kontrole, souhlas k osobní prohlídce stejně nedá. Zásah strážného se tedy omezí pouze na znemožnění odchodu (omezení osobní svobody) podezřelého z přestupku nebo trestného činu krádeže, a následného přivolání Policie ČR.
- Nutná obrana podle ustanovení § 29 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku.
Cituji: „Čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.“
Ačkoli většina lidí zná toto ustanovení spíše v souvislosti s fyzickým napadením, lze toto ustanovení použít také na případ krádeže zákazníkem, neboť majetek je rovněž zájmem chráněným zákonem.
Aplikaci tohoto ustanovení k ochraně proti krádeži, kdy hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, podrobně popisuje rozsudek Nejvyššího správního soudu pod spisovou značkou 1 As 34/2010–73.
V tomto rozsudku se jednalo konflikt mezi „černým pasažérem“ a revizorem, ve kterém soud uznal právo revizora zadržet cestujícího, který se snažil utéct.
Zde uvádím argumentaci z rozsudku (upraveno a zkráceno):
[61] Právě pokus o únik cestujícího z místa, kde jej revizor vyzval k vyčkání na příchod osoby oprávněné zjistit totožnost cestujícího, je útokem na majetková práva provozovatele, tedy na zájem chráněný zákonem. Úspěšným útěkem „černého pasažéra“ bude dokončeno jeho protiprávní jednání, kterým bylo využití přepravních služeb provozovatele bez zaplacení jízdného. Zadržením „černého pasažéra“ bude tento útok odvrácen a bude zabráněno vzniku majetkové škody na straně provozovatele.
[62] Nutná obrana zadržením cestujícího je samozřejmě možná jen za podmínky, že revizorovo počínání není zcela zjevně nepřiměřené způsobu útoku. Revizor tedy nesmí volit takové prostředky, které povedou nebo mohou vést k újmě na zdraví „černého pasažéra“ nebo jakékoli jiné osoby. Revizor nesmí použít větší síly, než je nezbytně nutné k dosažení cíle jeho zákroku, kterým je ochrana majetkových práv provozovatele. Tohoto cíle dosáhne znemožněním útěku cestujícího a zjištěním jeho totožnosti osobou k tomu oprávněnou.
Toto popsané řešení můžeme tedy vztáhnout i na případ, že se zákazník dopustí přestupku krádeže. Vyplývá to ze závěru rozsudku (cituji):
[63] „Na závěr nutno zdůraznit, že výše uvedené závěry se v žádném případě nevztahují jen na vztah provozovatele drážní dopravy a černého pasažéra. Naopak, vyplývají z předpokladu možnosti každé jednotlivé fyzické či právnické osoby chránit si v sociálních interakcích svá práva. Každý se může obdobným způsobem chránit například proti zloději, jakkoli hodnota odcizených věcí nenaplní trestní odpovědnost pachatele, nebo proti hostovi v restauraci, který zkonzumoval objednané jídlo a poté odmítl zaplatit, nebo proti osobě, která poškodila jeho věc atd.“
- Dohoda o úhradě administrativního poplatku.
V posledních letech se některé obchodní domy rozhodly řešit drobné krádeže i smírčí cestou, a to uzavřením dohody o kompenzaci nákladů vzniklých v souvislosti s krádeží zákazníka a jeho zadržením.
Problematiku tohoto řešení popisuje Ing. Attila Szűcs, vedoucí bezpečnostního oddělení významného obchodního domu a současně i lektor odborných kurzů v oblasti bezpečnosti a zkušební komisař (autorizovaný zástupce) profesních kvalifikací Strážný.
„Pokud přistižená osoba z drobné krádeže spolupracuje a chce celou záležitost vyřešit smírně, obchodní dům s ní uzavře dohodu o kompenzaci nákladů na jeho zadržení a na základě této dohody uhradí paušální administrativní poplatek. Pokud při krádeži nedošlo k poškození zboží, je toto zboží vráceno a celá záležitost je tímto uzavřena. Pokud dojde k poškození zboží nebo porušení jeho obalu, musí přistižená osoba mimo administrativní poplatek uhradit i hodnotu poškozeného zboží.“
V tomto řešení hraje významnou roli skutečnost, že na přestupky a trestné činy proti majetku se nevztahuje oznamovací povinnost.
Oprávněnost tohoto postupu potvrdil Nejvyšší soud v rozsudku pod spisovou značkou 8 Tdo 1281/2015. Zde uvádím argumentaci z rozsudku (upraveno a zkráceno):
„Takto uzavřená inominátní (nepojmenovaná) smlouva, jejímž prostřednictvím společnost uplatnila nárok na částečnou kompenzaci nákladů na zachycení pachatele přestupku, odpovídá dobrým mravům a není v rozporu s žádným ustanovením zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů.“
Dle rozhodnutí Nejvyššího soudu je možné tuto částku vyčíslit i paušálně. Není vždy efektivní vyčíslovat škodu individuálně, protože samotné vyčíslování škody, může výslednou částku navýšit. Cituji: „Sankční povahu administrativního poplatku nenaznačuje ani jeho paušální výše, jelikož nelze souhlasit s názorem, že škodu není možné paušalizovat. Žádné ustanovení občanského zákoníku nebo jiného právního předpisu totiž nic takového nezakazuje.“
Náklady spojené s odhalením přestupku se mohou vypočítávat zejména z hodinové sazby bezpečnostní agentury, z pořizovací ceny CCTV, z ušlého zisku, z administrativních nákladů apod.
Nejvyšší soud nepřijal ani argument státního zástupce, že se jedná o přečin přisvojení pravomoci úřadu podle § 328 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve formě účastenství podle § 24 odst. 1 písm. a) tohoto zákona. Argumentoval zejména tím, že se jedná o dvoustranný soukromoprávní úkon. „Skutečnost, že se jedná o dvoustranný soukromoprávní úkon (smlouvu), uzavřený na základě svobodné vůle obou stran, vylučuje v posuzovaném případě naplnění objektivní stránky přečinu přisvojení pravomoci úřadu, a to i bez ohledu na jeho (ne)platnost. Jednání naplňující skutkovou podstatu podle § 328 alinea první tr. zákoníku totiž spočívá v neoprávněném vykonání úkonů, které jsou vyhrazeny některému z orgánů veřejné moci. Tyto úkony jsou charakterizovány jako projev vůle orgánu veřejné moci, jímž uskutečňuje pravomoc a působnost rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech jemu bezprostředně nepodřízených subjektů. Veřejná moc je pak chápána jako schopnost vnutit vůli vyjadřující veřejný zájem jednotlivcům, sociálním skupinám a celé společnosti (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník, 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2012, str. 3140 a násl.). Nabídka (několika) řešení vzniklé situace po zachycení pachatele drobné krádeže ze strany pracovníků ostrahy supermarketu rozhodně neodpovídala projevu vůle (jakéhokoliv) orgánu veřejné moci, jímž by uskutečňoval pravomoc a působnost rozhodovat o subjektivních právech a právních povinnostech, a následné dobrovolné převzetí povinnosti ze strany přistižené osoby zcela postrádalo znaky jakéhokoliv donucování. Významnou roli zde hraje rovněž fakt, že na přestupky proti majetku se nevztahuje oznamovací povinnost a danou situaci tedy bylo možné řešit soukromoprávní cestou. Tím, že se navíc jednalo o platnou smlouvu, tedy takovou, která je v souladu s českým právním řádem, je vyloučeno i naplnění dalšího pojmového znaku trestného činu uvedeného v § 13 odst. 1 tr. zákoníku, a to protiprávnosti.“ To v praxi znamená, že pokud ostraha nabídne přistižené osobě z krádeže možnost vyřešení situace na místě bez přivolání Policie ČR, nejedná se o donucování.
Tyto postupu jsou uplatňovány i v jiných zemích Evropské unie. Například v Německu, pokud dojde ke krádeži, bezpečnostní agentury uplatňují náklady spojené s jeho zadržením. Tyto náklady uplatňují od pachatele uhrazením tzv. Fangprämie. Výběrem tohoto poplatku se zabýval v Německu soud již v roce 1979 (amtlicher Leitsatz BGH, 06.11.1979 – VI ZR 254/77 = NJW 1980, 119-121).
Důvody, proč se obchodní řetězce uchylují k tomuto řešení, jsou zejména snížení nákladů na zabezpečení a urychlení vyřešení krádeže. Důležitým aspektem je i smírné vyřešení přestupku s přistiženou osobou. Cílem totiž není přistiženou osobu kriminalizovat, ale ochránit majetek a působit preventivně.
Tolik tedy výčet právních předpisů, které lze uplatnit na případy krádeží v obchodech. Není tedy pravdou, že pracovník bezpečnostní služby nemá žádné pravomoci. Jak vyplývá z uvedeného výše, pravomoci má, jen nejsou upraveny žádným zvláštním právním předpisem v rámci průmyslu komerční bezpečnosti, nicméně tyto pravomoci má každý občan ČR.
Bc. Petr Žák, DiS.
Použitá literatura:
- zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích
- zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník
- zákon č. 141/1961 Sb., trestní řád
- zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník
- článek „Ukažte mi tašku,“ chce ochranka po zákaznících. Má na to právo? Uveřejněný dne 7. 2. 2019 na webových stránkách TN.cz, dostupný na: http://tn.nova.cz/clanek/ukazte-mi-tasku-chce-ochranka-po-zakaznicich-ma-na-to-pravo.html
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2006, sp. zn. 8 Tdo 572/2006, ECLI:CZ:NS:2006:8.TDO.572.2006.1, dostupné na www.nsoud.cz
- rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9.9.2010, čj. 1 As 34/2010 – 73, č. 2208/2011 Sb. NSS, dostupné na www.nssoud.cz
- usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1281/2015, ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1281.2015.1, dostupné na www.nsoud.cz
Děkuji panu Ing. Attilovi Szűcsovi za poskytnutí informací k problematice dohod o úhradě administrativních poplatků.