1. 11. 2016 | Petr Žák
Pro časopis Bezpečnost s profesionály jsem dělal rozhovor s Pavlem Černým na téma zbraňové legislativy, chystaných změn a obecně o problematice držení a nošení zbraní. Pavel je jedním z předních metodiků profesní sebeobrany a takticko-střelecké přípravy. Působil přes 15 let jako instruktor v rezortu Policie ČR a lektor MV pro speciální zbraně. V současnosti školí specializované policejní útvary po celém světě, vychovává v zahraničí lokální týmy instruktorů a zavádí moderní výcvikové systémy do celé řady zemí – a to nejen do států EU, ale například i v Afganistánu, Indii, Mexiku, Číně, Kongu, Vietnamu, Ghaně, Togu apod.
Zde je již samotný rozhovor, který vyšel v říjnovém čísle časopisu Bezpečnost s profesionály:
Po teroristických útocích, které se udály ve světě, je aktuálním tématem omezení držení zbraní ze strany Evropské unie. Myslíš si, že se tím teroristům zabrání v přístupu ke zbraním?
Pokud se bavíme o plánu špiček Evropské unie na odzbrojení občanů, není to nic nového. Rozhodně to nesouvisí s teroristickými útoky, protože již tři roky zpět měla tehdejší evropská komisařka pro vnitřní záležitosti Cecilia Malmströmová nachystán první návrh na omezení střelných zbraní. Není náhodou, že je prakticky na vlas stejný jako ten, který byl takříkajíc vytažen ze šuplíku asi dva dny po teroristických útocích, jež se udály v Paříži. Kroky navrhované Evropskou komisí by v žádném případě nezabránily terorismu, tzn. páchání hrůzných skutků nelegální palnou zbraní, ale jak se víc a víc ukazuje, tak ve více případech i pouhým nožem, sekerou, nákladním vozidlem anebo někdy bombou, nastražením nějaké zápalné látky, případně, podobně jako jeden z posledních útoků, plynovými lahvemi. Rozhodně všem těmto typům útoků, počínaje nelegálními zbraněmi a předměty denní potřeby konče, lze jen těžko zabránit, protože pro takový útok lze použít jako zbraň cokoli kolem nás a není dost dobře možné tyto předměty zakázat. Omezení vlastnictví střelných zbraní je hlavně populistickým krokem, který postihne ty, kteří za nic nemohou. Je paradoxem začít bojovat proti terorismu zákazy v oblasti zbraní legálních, tzn. evidovaných, o kterých stát ví, a které jsou navíc v rukou těch nejslušnějších a nejprověřenějších občanů. A nejenom nejprověřenějších ohledně minulosti, ale například v České republice prověřovaných stále – tedy opakovaně po uplynutí určitého období. Právě na příkladu české společnosti můžeme uvést, že majitelé legálních soukromých zbraní v České republice jsou tou nejspolehlivější a nejodpovědnější skupinou. Na rozdíl od jiných států, kde jsou velmi přísné zákazy v oblasti soukromých zbraní, je u nás postoj společnosti ke zbraním legislativně poněkud liberálnější. Jak je ale vidno, žádné zásadní problémy to nezpůsobuje. Pokud bychom dopustili, aby byly navrhované změny implementovány k nám, nejenže by to terorismu nezabránilo, ale poškodilo by to naopak oblast koníčků, využití volného času, krásných střeleckých sportů a změnilo by to dost negativně i lovectví a myslivost. Díky tomu, že v návrhu Evropské komise je například i zákaz určitých skupin zbraní, došlo by také k tomu, že by byl postižen velmi výrazně i nemalý podnikatelský sektor v této oblasti. Paradoxně by musely ozbrojené složky, tedy naše policie a armáda, objednávat zbraně někde v zámoří.
Jak dalece je pro Českou republiku závazná směrnice Evropské unie, která by po navrhované změně měla začít platit?
O tom byla vedena rozsáhlá diskuze i s velmi zkušenými politiky. Co by nastalo? Za prvé, nikde není stanovena povinnost členského státu něco přijmout, potažmo, jak někteří říkají, trestat nepřijetí nějaké směrnice omezením dotací. To s tím naprosto nesouvisí, přesto se někteří lidé mylně domnívají, že by dotace mohly být zastaveny nebo omezeny. Druhá věc je, že i v Lisabonské smlouvě, kterou jsme se zavázali dodržovat rozhodnutí odsouhlasená europarlamentem či radou, je plno výjimek. A jedna z nich se vztahuje právě na obchod se zbraněmi, zejména na obchod se zbraněmi v souvislosti s našimi bezpečnostními složkami a v oblasti bezpečnosti vůbec. Je tedy otázkou, zda by tato výjimka, obsažená v Lisabonské smlouvě, neopravňovala k tomu, že by Česká republika v případě, že by se tímto rozhodnutím cítila nějak poškozena, nemusela tuto směrnici přijmout jako celek. Je také důležité zmínit, že i když se leccos šušká, někteří lidé povídají, co tam bude a nebude, někteří jsou nespokojeni, jiní se zdají naopak uklidněni, že původní záměr Evropské komise již není víceméně aktuální. Musíme však bohužel upozornit na to, že nikdo zatím neví, o čem se vlastně bude hlasovat a co bude odhlasováno. Můžeme jen říci, že v současné době je velmi pravděpodobné, že v europarlamentu legislativa v prvním čtení projde. Což není ovšem nic zvláštního, protože na rozdíl od národních parlamentů v europarlamentu prochází v prvním čtení asi 90 % evropské legislativy. Samotní eurokomisaři potvrzují, že legislativní proces je tak rychlý, že mnohdy ani nevědí, o čem vlastně hlasovali. Velmi často je situace kolem změn v návrzích navíc tak nepřehledná (nabízí se i otázka, zda tomu tak není i úmyslně), že nikdo vlastně čas od času neví, jestli hlasuje pro nebo proti. Evropská legislativa je vůbec velmi specifická, například eurokomisař podat návrh nějaké legislativy nemůže – ty podávají do procesu jiné orgány. Kromě toho se Evropská komise na rozdíl od národních parlamentů do legislativního procesu neustále vměšuje – místo aby návrh jen podala a schvalovací proces nechala na ostatních orgánech. Evropská legislativa vůbec vzniká více domluvami v kuloárech než samotným hlasováním. To znamená, že pokud se o něčem hlasuje, existujícími frakcemi je již navzájem dohodnuto, zda daná věc projde nebo nikoli. Samotný eurokomisař je tam již pouhou loutkou a jeho hlasování pro či proti anebo jeho pilná práce nemusí pro konečný výsledek nic moc znamenat.
Pavle, Ty jsi v petičním výboru proti regulaci soukromých zbraní a obranných prostředků ze strany EU a byl jsi na několika jednáních v parlamentu. Jaký je postoj našich politických stran ke změně legislativy ohledně střelných zbraní u nás?
Byl jsem v parlamentu v rámci jednání o změnách legislativy o držení střelných zbraní a pak na schůzce s ministrem vnitra panem Chovancem a musím říct, že ať už z jednání parlamentu, tak ze schůzky s panem ministrem vnitra, z mediálních výstupů z vlády či ze senátu vyznívá jedno – jak mi řekli sami politici, ještě se víceméně nesetkali s žádným jiným tématem, kde by byl názor našeho státu tak sjednocený. Ať je to názor vládnoucí garnitury nebo opozičních stran parlamentu, senátu, vlády, jednotlivých ministrů – návrh, tak jak byl předložen, vyjma věcí, jako je například společná databáze zbraní, propojení elektronických informačních systémů a lepší způsob znehodnocování zbraní (pozn.: ne v ČR, kde máme ohledně tohoto zákony velmi funkční a dávno vyřešené), považují nejenom za zničující, ale i absurdní. Návrh, který ve jménu boje proti terorismu postihne tu nejslušnější část veřejnosti, potažmo i podnikatele a naši zbrojní výrobu. Chtít v návrhu to, aby se dokonce registrovaly věci podobné zbraním, což může vést dokonce k šikaně, či k trestnímu postihu dětí za hračky a podobně, je už fakt naprostá nehoráznost. V dalších návrzích, které proběhly pod holandským předsednictvím, byly takové legislativní nesmysly jako třeba zákazy některých takzvaných vojenských či služebních ráží (tyto restrikce jsou zavedeny například ve Francii nebo Itálii), což je vlastně stejný náboj, který je užíván nejen pro sebeobranné zbraně, ale i ve střeleckých sportech nebo v myslivosti. Takže by to znamenalo velké omezení, či dokonce znemožnění používání některých typů loveckých, sportovních či sebeobranných zbraní a tak dále Všichni naší politici tvrdí, že ten je návrh v současné podobě naprosto nesmyslný – a nadělal by jen mnoho zla. Uvidíme, jak to dopadne po eventuálním a dost pravděpodobném schválení této směrnice. Ať už bude podoba této směrnice jakákoli, rozhodně se na nás bude valit ukrutná spousta hloupostí, které negativně ovlivní naši společnost a životy mnoha a mnoha lidí u nás. A to nejenom z hlediska jejich koníčků, ale i z hlediska jejich profesí.
V mediích jsme mohli zaznamenat i názor, že lidé zbraně nepotřebují, respektive jim nepatří do rukou, vyjma příslušníků ozbrojených složek. Co si o tom myslíš?
Občas zaznívají i tyto názory. Můžeme říci, že je to něco podobného, jako bychom tvrdili, že nepotřebujeme lékárničky, protože existuje záchranná služba, nebo že by v domácnostech neměly být hasicí přístroje, protože hned přijedou hasiči. Zajímavé také je, že kromě ještě jedné nejmenované české eurokomisařky, která má obdobný názor, mluvili podobně i někteří lidé v historii. Byl to například Heinrich Himmler, který v roce 1933 tvrdil, že německý lid nepotřebuje soukromé zbraně, protože jsou pro něj zbytečné. Pokud je chce mít, ať vstoupí do SA nebo SS. A vůbec, tento názor je krajně nedemokratický. Je prostě takový, jaký mělo plno lidí v totalitních režimech, a je paradoxem, že podobný názor u nás dlouhodobě hlásá i člověk, který by měl svobodu a práva občanů reprezentovat a hájit především – ministr pro lidská práva Jiří Dienstbier. Bohužel se tento člověk snaží práva lidí spíše omezovat a já doufám, že v příštích volbách si lidé budou jeho názory pamatovat a dobře zváží, zda nás má takový člověk reprezentovat a rozhodovat o našich životech.
Česká republika má jeden z nejlepších zákonů o zbraních a střelivu, kdy žadatel o zbrojní průkaz musí splnit celou řadu podmínek. I přesto se objevují případy, kdy dojde k tragédii, v níž figuruje střelná zbraň, jako například u střelby v restauraci v Uherském Brodě. Po takové události se ozývají hlasy, které požadují zpřísnění legislativy o zbraních nebo navrhují zavedení povinných psychotestů pro držitele zbraní. Je podle Tvého názoru nutné tento zákon změnit?
Musíme se na tuto problematiku podívat šířeji. Ten zákon je v tuto chvíli nanejvýš vyrovnaný – ovšem z pohledu zemí, kde je zakázáno i nošení nože nebo pepřového spreje, se může zdát liberální. Nicméně je funkční, efektivní a dostatečně přísný, aby se jím mohly státy směrem na západ inspirovat. Jedná se skutečně o jeden z nejfunkčnějších a nejlepších zákonů ve světě. A mohu to porovnat, protože často pracuji v různých zemích světa a vždy se zajímám o místní „zbraňové“ zákony – jak je to s držením a nošením zbraní a podobně. K legislativě je nutno dodat ještě jednu věc – vědělo se, že na Slovensku je z hlediska legislativy dlouhodobě problém se znehodnocováním zbraní, na který poukazovaly úřady i střelecká veřejnost. Evropská komise měla téměř deset let u ledu problematiku znehodnocování zbraní, kterou celoevropsky neřešila. Důsledek, který touto nečinností vznikl, chce evropská komise paradoxně zamést osekáním práv lidí, kteří za tento stav vůbec nemohou, tedy majitelů legálních střelných zbraní.
Případům, jako se stal v Uherském Brodě, jde někdy asi těžko zabránit. Jak vidíme například ve státech, kde těžko může občan pomyslet na soukromou střelnou zbraň (například v Číně), dochází k masovým útokům například na nádražích, v restauracích a podobně. Tyto útoky nejsou páchány palnou zbraní, ale většinou bodnořezným nebo sečným předmětem a tak dále. A jsou při nich zabity desítky i více lidí, v celkovém součtu možná i více než při teroristických útocích na západě. Dobré by bylo zamyslet se i nad tím, jakými prostředky byly spáchány teroristické útoky za poslední rok či dva. Pokud to byly zbraně palné, vždy to byly zbraně nelegální. Pokud se nepletu, byly v poslední době palné zbraně k útoku použity snad jen v Paříži. Jinde to byly bodnořezné předměty, sekery a také nákladní automobil. Tím nákladním automobilem bylo zabito mnohem více lidí než několika kalašnikovy. Tedy jednotlivcem bylo najetím vozidla v Nice usmrceno více lidí než střelbou při jiném teroristickém útoku v Paříži. Z toho tedy vyplývá jedno – nezáleží na prostředku, pokud chce člověk zabíjet, vždy si něco vhodného opatří. Nemusí to být ani palná zbraň jako v Uherském Brodě, dokládá to i případ nenávistného souseda ve Frenštátu pod Radhoštěm, který vyhodil panelák i s lidmi do povětří pomocí úmyslně puštěného plynu. Daly by se jmenovat další případy, prostě vždycky záleží na onom jedinci, na jeho rozhodnutí, na jeho vůli spáchat takový hrozný čin – prostředek si vždy sežene a může to být cokoli. Proto řešit tyto problémy restrikcí v oblasti soukromých registrovaných, legálních zbraní a postihováním nejslušnějších občanů ve společnosti je skutečně absurdita.
Ještě se vrátím k Uherskému Brodu – sotva můžeme zabránit člověku vzít například sekerku a pobít co nejvíce lidí okolo sebe, pokud k tomu bude odhodlán. To bychom museli zakázat všechny sekerky, nože, nákladní auta a všechny ty „vražedné“ věci, které mohou sloužit jako efektivní nástroj k útoku na jiné lidi. V Uherském Brodě nejsou na vině zbraně – selhaly úřady, selhal systém toku informací od lékaře směrem k policii. Ten útočník už dávno zbrojní průkaz ani zbraně mít neměl. Za to však nemůžou občané, ale stát, respektive nefungující nastavený systém, který toto umožnil. Takže obvinění vlastníků legálních zbraní (tedy absurdně těch, co nic neudělali a za nic nemohou) a jejich postih je v tomto případě naprosto mimo.
Ještě k otázce plošných psychotestů – jejich zavedení by nic moc neřešilo, a to z mnoha důvodů. Například na Slovensku, kde jsou psychotesty zavedeny, byl jediným výsledkem nárůst korupčního prostředí. Protože všechno, co posuzuje jeden člověk, obvykle vede ke korupci. Tyto testy navíc nejsou ani nějak efektivní – proto vlastně nic neřeší, možná kromě nového a asi dost vítaného přivýdělku psychologů. Podívejme se třeba na ozbrojené složky policie a armády – i tam je jistá míra kriminality, dokonce se tam můžeme setkat s případy deviace – jako příklad můžeme jmenovat tak zvaného lesního vraha Kalivody, který byl v minulosti u policie a psychotesty absolvoval. I již zmíněný případ ve Frenštátě pod Radhoštěm – člověk, který vyhodil do povětří dům i s jejich obyvateli, pracoval dříve u vězeňské služby, kde taktéž prošel psychotesty. Můžeme zmínit i případ vojáka, který si nakupoval batolata a pak je sexuálně zneužíval, přestože to byl příslušník speciální jednotky, který absolvoval takové množství psychotestů, kterými jiní neprojdou za celý svůj život. Lidská psychika prostě není věc exaktní a prověřování jednodenními psychotesty nějakým zaškrtáváním kolonek rozhodně nemůže postihnout to, co se v lidském mozku skutečně děje. Vlastnictví zbraní slušných lidí lze přirovnat k jedné věci – já i Ty jsme dnes jeli autem do práce. A já i Ty jsme okolo sebe viděli spoustu lidí. A nesnažili jsme se je najetím zabít. Protože tak jako slušní řidiči nenajíždějí úmyslně do lidí, které vidí na chodníku, tak slušní vlastníci zbraní nestřílejí lidi kolem sebe, i když by vlastně mohli – ale neudělají to.
Dá se vůbec takovýmto útokům účinně zabránit? Existuje v tomto směru nějaká účinná prevence?
Jak chceš zabránit někomu, kdo třeba ani nemá zbrojní průkaz, ale umí trochu řídit, aby nevzal auto a nenajel do hromady lidí? Dneska už platí, že než aby člověk složitě sháněl nelegální palnou zbraň a naučil se s ní do jisté míry zacházet, tak je pro něj jednodušší ohánět se sekerkou či nožem nebo nasednout do auta a najít si místo, kde se nacházejí davy lidí a tam do nich najet – jako nedávno v Nice, nebo jako kdysi u nás Olga Hepnarová.
V dnešní době si spousta lidí pořizuje zbrojní průkazy a následně zbraně. Dokážou se tito majitelé zbraní adekvátně bránit bez patřičného výcviku? Sám jsem na střelnici zažil střelce, který skoro nebyl schopen vystřelit na oblečenou figurínu, nedovedu si představit, že by zvládl krizovou situaci. Nemohou být takto nepřipravení ozbrojení občané spíše ke škodě než k užitku?
Na tuto záležitost je nutné se podívat ze širšího úhlu. Začněme tím, jak složité je získat zbrojní průkaz. V našich končinách jde o poměrně nelehkou záležitost. Není to jen o teorii a nějakém testu, ale je to i o manipulaci a bezpečném zacházení se zbraní, o nelehké praktické zkoušce – dnes můžeme říct, že zkouškou odborné způsobilosti neprojde přes 50 % uchazečů. Musejí totiž předvést nejen bezchybnou manipulaci se zbraní, ale také dosáhnout určitého střeleckého výsledku. Jako zkušební komisař jsem viděl spoustu uchazečů, kteří nejsou schopni nastřílet z krátké zbraně patřičný výsledek na 10 m, stejně tak s tím mají problémy uchazeči o skupinu pro výkon povolání nebo o skupinu k loveckým účelům, kdy musí trefovat malý cíl na poměrně velkou vzdálenost (například na Slovensku neprobíhá praktická zkouška ze střelby vůbec, tam nedojde během zkoušky k jedinému výstřelu). Toto všechno u nás už vede ke slušné selekci.
Vlastník zbraně by po této nelehké zkoušce měl samozřejmě trénovat, stejně jako řidič, který si udělá řidičské oprávnění. Předpokládá to, stejně jako u řízení vozidla, mít vlastní vůli se zdokonalovat. Šoférům také zákon nepřikazuje povinně najet za měsíc či rok určitý počet kilometrů, i když by to také bylo k užitku. Co se týče zbraní a dovedností s nimi, existuje u nás navíc celá řada specializovaných kurzů, které navštěvuje nemalá část střelecké veřejnosti. Hádám, že ročně tu tak máme tisíce absolventů kurzů pokročilých střeleckých technik, kde se střelci naučí lépe zvládat střelecké situace pod tlakem, a v případě reálné krizové situace či ozbrojené konfrontace jsou pak připraveni lépe reagovat. Proto bych civilisty nepodceňoval.
Další otázkou je, s kým chceme vycvičenost občana porovnávat. Běžná veřejnost si žel nemůže představovat, že když si zavolá policii, musí na místo vždy dorazit perfektně vycvičený profesionál. Já jsem cvičil příslušníky PČR přes 15 let jako střelecký instruktor, nyní v tom pokračuji ve světě, a můžu říct, že lidé by se v mnoha případek divili, jak nízká úroveň, či dokonce neschopnost zacházení se zbraní je u nemalé části (naší či jiné) policie. Protože všude stojí výcvik čas a nemalou energii – a mnohdy navíc jde o co největší úspory. Spousta strážců zákona (nehledě na to, zda jde o Policii ČR nebo příslušníky obecních policií) se z pohodlnosti raději snaží jakémukoli výcviku pokud možno vyhnout. A to vše se pak nutně projeví na kvalitě běžného policisty. Výsledkem je, že střelec z řad civilů a nadšenců je leckdy připraven nepoměrně lépe než policista, kterého si občan v největší nouzi přivolá.
Ještě uvedu jednu zajímavost. Jedna ze speciálních policejních jednotek, která by v rámci protiteroristických opatření měla být kdykoli připravena zasáhnout, která má ve výzbroji zbraně HK G36 ráže 5.56 mm a která by měla být schopna nás chránit při obdobných útocích, jaké se staly v Paříži, jela v tomto roce vždy 40 km na střelnici a 40 km zpět, aby si tam každý příslušník vystřelil čtyři – opakuji čtyři – rány! Takže jak může potom někdo diskutovat a zpochybňovat, zda civilista u nás svoji zbraň použije optimálně, když velká diskuze o potřebné efektivitě vzniká již u příslušníků bezpečnostních složek. Navíc si právě spousta policistů, vojáků, celníků či příslušníků vězeňské služby pořizuje zbrojní průkaz a soukromé zbraně právě proto, aby do jisté míry nahrazovala dost často nedostatečný výcvik, který bude v rámci běžné služební přípravy vždy, i v tom nejideálnějším případě, poměrně omezený a pro odpovědné použití zbraně sotva dostatečný.
Zmiňoval jsi případy teroristických útoků v Paříži. Domníváš se, že obdobné útoky hrozí i u nás v České republice?
Jak všichni říkají a politici proklamují, ač to svými činy nedokazují, jsme ve válce. A my ve válce skutečně jsme. Nebo alespoň ti lidé, kteří útoky proti nevinným lidem podnikají, nám svoji válku dávno vyhlásili. A válečný konflikt se naplno rozjel. To, že jsou u politické garnitury opatření boje proti terorismu obsaženy převážně jen v prohlášeních a omílaných frázích, je věc jiná. Jak všichni bezpečnostní experti připouštějí, patřičnou otázkou současnosti není, zda u nás k teroristickému útoku dojde, ale spíše už kdy a kde. Budeme jen rádi, pokud nebudeme mít v této prognóze pravdu.
V současné době je důležité si uvědomit, jak by se měla společnost na takovýto útok připravit. Zatím se totiž nedomnívám, že naši političtí představitelé a odpovědní úředníci tyto hrozby adekvátně řeší. Momentálně jsou tyto hrozby jenom předmětem mediálních diskuzí a velkohubých politických prohlášení, která nic nestojí a mají občany jen ukonejšit a vyjádřit, jak se vládnoucí garnitura o blaho a bezpečnost občanů stará. Ono poslat vojáky a policisty do ulic je opatření, kterým se možná dají uchlácholit maminky s dětmi a starší osoby, ale uvědomme si, že současnými cíli teroristů již nejsou jen letiště či jaderné elektrárny nebo strategické body jako velká nádraží či obchodní centra. Jak je vidno, stránky novin plní i tři, pět, deset zabitých lidí na druhém konci světa – a právě tato publicita je to, o co teroristům jde. Již nemusí umřít desítky či stovky lidí jako v explodujícím letadle, dnes stačí útok sekerou v jednom kupé vlaku, aby se afgánský terorista „proslavil“ ve všech světových médiích. To by dnes musela hlídka policisty s vojákem v těžké výstroji stát na každém rohu, v každé malé kavárně, na každé zastávce autobusu… Doba se prostě změnila, cílem teroristů jsou dnes tak zvané měkké cíle, tedy cíle, které je obtížné preventivně chránit. Tedy nejenom shromáždění většího počtu lidí, ale jak se ukazuje, v nebezpečí se dnes může ocitnout třeba jen hrstka lidí – tři nebo pět. Společné hlídky policistů a vojáků či jiná obdobná opatření jsou tedy spíše jen gestem, nebo jak se tomu někdy říká, „psychologickou operací proti vlastnímu obyvatelstvu“.
Existuje u nás koncept na ochranu měkkých cílů, Jsou například zaměstnanci veřejných institucí školení na případ aktivního střelce nebo na jiné mimořádné události?
Můžeme říci, že nějaké kroky se v tomto směru rozhodně podnikají. Ministerstvo vnitra vyhlásilo program o několika bodech na ochranu tak zvaných měkkých cílů, ale pokud se nad tím logicky zamyslíme, nikdy nelze účinně ochránit jakékoli místo, kde se shromáždí více lidí, a jak v poslední době vidíme, i takové cíle teroristům stačí. Můžeme se bavit o některých významnějších cílech, jako jsou velká kina či obchodní centra, ale půjde spíše o řešení následků než o prevenci. Pokud se bavíme o případech aktivního střelce, pak zejména ve spojitosti s takovými cíli, které jsou pro společnost zvláště citlivé, například školy. Zrovna předminulý týden jsem dělal velký pilotní projekt v Karlových Varech, který by se měl postupně rozšiřovat. Jmenuje se „bezpečná škola“ a spočívá v tom, že města začínají zavádět tak zvaná nouzová tlačítka na budovách a úřadech, které jsou jimi zřizovány. A zvláště cíle jako školy nebo nemocnice by mohly tato tlačítka v nouzové situaci využívat, kdy by po jejich aktivaci přijela vybraná hlídka městské policie, lépe vycvičená a vybavená. V průběhu cesty by se dověděla, zdali jde například jen o opilce, který někoho obtěžuje, anebo o člověka, který se snaží se zbraní v ruce povraždit co nejvíce lidí kolem. Musím říct, že cvičení mělo obrovský ohlas a také asi trochu popíchlo některé složky, zvláště z rezortu PČR. Pojem aktivního střelce se tu ozýval křížem krážem, ve skutečnosti jsou však zatím výsledky této kampaně ve smyslu systematického zavádění funkčních opatření mnohem mnohem skromnější.
Říjnové číslo časopisu Bezpečnost s profesionály je možné stáhnout zde (pdf, 9 MB).