Subdodávky v komerční bezpečnosti

Mimochodem, od napsání předchozího článku se laťka nejnižší nabídkové ceny, se kterou jsem se já osobně ve výběrových řízeních setkal, posunula na 45 Kč/h za jednoho strážného. V tomto případě již státní dotace dle mého názoru neplní zamýšlený účel, ale pouze umožňují těmto společnostem ničit trh a pověst pracovníků bezpečnostních agentur.

Je sice chvályhodné, že postižený člověk má možnost získat zaměstnání, ale pokud je zařazen na práci, kterou by měl plnohodnotně vykonávat pouze zdravý člověk, pak buď invalidní důchod nepotřebuje a měl by mu být odebrán, nebo ho jeho zaměstnavatel na takovou práci zařadil s plným vědomím, že zdravotní způsobilost nesplňuje. Zkusíte-li zavolat do bezpečnostní agentury, která hledá zaměstnance, většinou jsou vám položeny dvě otázky: 1) Máte certifikát? 2) Jste invalidní? Pokud na obě odpovíte ano, máte práci téměř jistou. Nikoho už dále nezajímají vaše zkušenosti, dovednosti nebo praxe – hlavně že se budou sypat dotace!

Člověk by si řekl, že firma postavená na invalidních pracovnících nemůže v kvalitě konkurovat firmě, která dbá na profesní a zdravotní způsobilost svých zaměstnanců. Bohužel může, neboť klienta většinou zajímá nejnižší nabídková cena. A pokud firma vznikla nově a nemá dostatečné reference nebo objem zakázek, nevadí – nabídne se jako subdodavatel velké společnosti, která ostatní podmínky nutné k účasti ve výběrovém řízení splňuje.

Jak to dělají?

Dostávají se ke mně nabídky různých fyzických osob či právnických subjektů s nabídkovými cenami začínajícími od 60 Kč/h za jednoho strážného. Každý, kdo umí trochu počítat, ví, že s touto fakturační sazbou nemůže mít zaměstnance v pracovním poměru a přitom neprodělat. Jak je to tedy možné?

Jednoduše. Jejich podnikání je založeno na invalidních zaměstnancích a dotacích, nebo na zaměstnancích zaměstnaných přes dohodu o provedení práce a úsporách na odvodech státu. V úvahu připadá nezřídka ještě i třetí varianta, kdy zaměstnanci pracují bez pracovní smlouvy (dokonce i bez odborné způsobilosti) a jsou vypláceni „na černo“.

Využívat tyto společnosti, či ne?

Z mého úhlu pohledu je vhodné obrátit se na subdodavatele v případě jednorázové či krátkodobé akce, kdy společnost nemá personální rezervy na zajištění požadavku u stávajícího klienta. Je nutné společnost pečlivě vybrat a zjistit si reference. Určitě bych nedoporučoval jít do spolupráce se společností, která své služby nabízí za podezřele nízkou cenu. U seriózních a prověřených společností je to určitě dobrá cesta k zajištění nadstandardních nebo mimořádných akcí, neboť tak je možné ušetřit čas i finanční prostředky.

Vrátím se ale zpět ke společnostem, které nabízejí zaměstnance za „velmi výhodných“ cenových podmínek. Proč si je firmy najímají? Odpověď je velmi jednoduchá – pro nízkou cenu. Díky spolupráci s takovou společností si mohou dovolit jít do výběrových řízení za tak směšné ceny, za jaké by do nich samy nešly. A vydělá na tom jak společnost, která si dodavatele najme, tak dodavatel sám. Odnese to bohužel klient, neboť kvalita zaměstnanců najaté firmy zajisté nebude mít požadovanou úroveň.

Problém nastává i při řízení dodavatelských zaměstnanců. Jejich motivace je velmi nízká, neboť v mnoha případech nedostávají ani minimální mzdu. To se samozřejmě projeví i na jejich přístupu k  pracovním povinnostem. Běžně se stává, že zaměstnanec z dodavatelské firmy si z příkazů vedení společnosti, pro kterou pracuje, nic nedělá, protože ví, že o práci nepřijde a maximálně bude přeřazen na jiný objekt. Firma, která si najme jinou společnost, nemá na její zaměstnance žádné páky, obě strany si sice můžou tyto záležitosti smluvně ošetřit, ale problémy s konkrétními zaměstnanci to neřeší. Problémového zaměstnance prostě přestěhuje na jiný objekt, a dokud mu ho nevyhodí poslední klient, „korunky se sypou“ a přibude „další měsíc k dobru“.

Jaká však může být při takové fluktuaci kvalita zaškolení těchto zaměstnanců? Dá se vůbec negativnímu chování takových zaměstnanců zabránit? Napadá mě spousta dalších otázek, které bych mohl položit a ze kterých mi vždy vyjde, že je lepší zajišťovat ostrahu vlastními zaměstnanci. Všechno se ale odvíjí od nákladů – a pokud chci kvalitu, musím na ni mít dostatek prostředků.

Závěr

Nechápu, jak může někdo podat nabídku na zajištění ostrahy za 60 Kč/h na zaměstnance, je-li v podmínkách zadávací dokumentace jasně napsáno, že dodavatel musí výkon předepsaných činností zajišťovat výhradně vlastními silami a osobami zdravotně a odborně způsobilými?

Je jasné, že společnost, která takovou nabídku podá, vědomě lže. Spoléhá na to, že klient díky nízké ceně „přivře oči“, nebo že se na porušení podmínek smlouvy nepřijde. Žádná zákonná úprava totiž rozmezí cen nenařizuje a v případě podání námitky na Úřad pro ochranu hospodářské soutěže pro podezřele nízkou nabídkovou cenu vyzve tento úřad danou společnost ke zdůvodnění a ta se většinou obhájí využitím nástrojů aktivní politiky zaměstnanosti dle zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti.

A jsme zpět u invalidních pracovníků. Jsou-li zdravotně způsobilí tuto činnost vykonávat, proč pobírají důchody a jejich zaměstnavatelé státní dotace? Z mého úhlu pohledu je na vině legislativa, která toto umožňuje. Měli by se nad sebou zamyslet i klienti – kdyby totiž z jejich strany nebyla po společnostech, jež nabízejí „pracovníky ostrahy pod cenou“, poptávka, nabídka by také brzy zmizela. O výběru dodavatele však bohužel většinou rozhodují lidé, jejichž povědomí o tom, co činnost ostrahy majetku a osob obnáší, je velmi nedostatečné nebo zkreslené. Jejich jediným výběrovým kritériem bývá cena a už nedomýšlejí negativní důsledky, které mohou výběrem nekvalitní společnosti pro zajištění bezpečnostních služeb v budoucnu vzniknout.